1
Přednímu z kantorů, jako: Nevyhlazuj, Davidův žalm zlatý. Právě-liž vy, ó shromáždění, spravedlnost vypovídáte? Upřímě-liž soudy činíte, vy synové lidští?
2
Anobrž raději nepravosti v srdci ukládáte, a násilí rukou svých v zemi této odvažujete.
3
Uchýlili se bezbožníci hned od narození, pobloudili hned od života matky, mluvíce lež.
4
Jed v sobě mají jako jedovatý had, jako lítý had hluchý, kterýž zacpává ucho své,
5
Aby neslyšel hlasu zaklinačů, a čarodějníka v čářích vycvičeného.
6
Ó Bože, potři jim zuby v ústech jejich, střenovní zuby lvíčat těch polámej, Hospodine.
7
Nechť se rozplynou jako voda, a zmizejí; ať jsou jako ten, kterýž napíná luk, jehož však střely se lámí,
8
Jako hlemejžď, kterýž tratí se a mizí, jako nedochůdče ženy, ješto nespatřilo slunce.
9
Prvé než lidé pocítí trní jejich a bodláku, hned za živa zapálením jako vichřicí zachváceni budou.
10
I bude se veseliti spravedlivý, když uzří pomstu, nohy své umyje ve krvi bezbožníka.
11
Ano dí každý: V pravdě, žeť má užitek spravedlivý, jistě, žeť jest Bůh soudce na zemi.